Já jsem úplně na začátku - mám naprosto stejné pocity, poprvé v životě mě to "vyřadilo z provozu" o prázdninách - seděla jsem, čuměla z okna a bulela a bulela... vybrečela jsem toho snad víc než za posledních deset let... Nebyla jsem schopná fungovat, převléct se z pyžama, nic... Celých 13let (cca 12 od rozvodu), pořád MUSÍM - doma, v práci (dělám účto na ŽL - tj. termíny), za všech okolností... neexistuje že to nejde... a najednou tu nikdo nebyl - syn byl na táboře, rodiče pryč, přátelé různě odjetí - a já najednou mohla z té role vyskočit.. a protože bych to sama neudělala, tak mě to prostě "vypnulo"...
Teď mám za sebou první tři terapie, zatím necítím posun - max návrat k předešlému stavu, což vnímám, že není řešení...
Neskutečně mě semlely emoce - jakékoliv - najednou jsem si je "dovolila"? Takže bulím u písniček, všechno mě dojme, nebo strašně rychle vytočí - je to neustálý kolotoč apatie, vzteku, lítosti, marnosti... a výčitek, co vyvádím, když se mi reálně nic neděje - jsme zdraví, máme kde bydlet, mám práci...
Rozumově to chápu - nemám oporu, neumím si nikomu říct o pomoc (abych neobtěžovala), všichni mě vnímají jako tu, co to zvládá levou zadní... Nemám chlapa, nemám sex, nemám sílu ho hledat : -), energii jenom vydávám a ničím nedobíjím... Pomáhají mi vycházky, jak už tu někdo psal - denně se donutit na 1,5hod svižně projít - protistresově to působí neuvěřitelně a ještě hubnu... jenže teď se nedonutím...
Hlava to chápe, tělo se chová podle svého...
Pomáhá mi tu číst vaše zkušenosti, ráda bych vše zvládla bez AD... ale upřímně zatím žádné "řešení" nevidím...