Je tu ještě jedna věc. I ti ostatní lidé z rodiny mají nějaké limity. Moje tchyně třeba naše děti miluje. I synovce. Hrozně moc mi pomohla, když jsem byla se synem dlouho v nemocnici. Ale pořád je to prostě jen člověk, navíc jí není dvacet. A nedokáže říct ne. Strhla by se, aby nemusela odmítnout. Někdy by celou věc tak zkomplikovala stylem "já zítra nemůžu, budu u zubaře, tak nech syna u dědy - on jde sice do sauny, ale hlídal by první hodinu, pak by přišla Květa a ta by na mě s ním počkala."

Podle mě by prostě rodiče měli být ti hlavní, co se postarají. Je bonus mít blízké, kteří rádi pomohou - ale (můj názor) pořád by to mělo mít nějakou míru. Jedna věc je přijmutí pomoci, druhá zneužívání druhých, kteří tuto pomoc nabídnou.