Lassie,
to jsem vždycky vnímala stejně.
Že dost dobře nemůžu hodit svoje děti na krk někomu, aby se významně staral, pokud nebude evidentní, že o to skutečně STOJÍ a OPRAVDU mu to nevadí.
Výjimkou jsou situace, kdy to je nutné (třeba nutnost pobytu ve špitále s druhým dítětem). Ale také jsem vždycky měla potřebu vyvažovat to, že jsem chtěla, aby si děti měly možnost vytvořit hezký vztah s mými pěstouny
, a zároveň brát ohled na to, že už mají svoje léta a že je dost dobře nemůžu (a nechci) zatěžovat tím, aby hlídali, když by z toho byli třeba unavení nebo se na to necítili.
Oni tedy vždycky byli velmi vstřícní, ale já jsem se maximálně snažila toho nezneužívat.