Šuplíku,
tak jinak.
Když jsem byla relativně malý dítě (druhá třída), prožila jsem takovou nepříjemnou věc, která pro mne měla následky na hodně let. Ne nějak dramatický, aby to zas někdo nepřeklopil na téma "trauma", ale nepříjemný. A nejhorší na tom nebyla sama ta věc, ale to, že jsem nemohla o té věci s nikým mluvit, že nebyl nikdo, kdo by mi s tím pomohl nebo mi to vysvětlil.
I mému dítěti se stalo dost věcí, který nebyly zrovna příjemný. A některý byly nepříjemný fakt hodně - třeba když po návratu z dovolené našli s babičkou doma mrtvého dědu. Rozdíl je v tom, že on tu oporu a jistotu MÁ. Má někoho, s kým může mluvit o čemkoli a kdo nebude ani plašit, ani jeho problémy zlehčovat. Tím, že jsem nikdy nic nerozpatlávala a nepropadala nějakému pohnutí, který by v něm podpořilo pocit, že se stalo něco strašnýho, co bude mít dalekosáhlý následky jsem mu podle mého názoru pomohla daleko víc, než kdybych šílela z každého "rozbrečení se" a každého iracionálního strachu. Já vím, že je to pro dítě reálný. Ale když na tu hru přistoupím, uškodím mu. A kromě toho mu tu jistotu vezmu. To se napravuje hodně těžko a možná se to nedá napravit vůbec. Zveličovat dětské strachy je stejně špatně, jako je bagatelizovat.