Komplikací bych to ani nenazvala. Spíš mám pocit, že jsem dva roky intenzivně pracovala na něčem, co se začíná hroutit. Zaměřila jsem se na syna, holky šly stranou a teď vidim, že to bylo marný. Teď ho vidim, ty jeho slabý ručičky, jak je pořád unavenej a leží to hlavou na stole - s učitelkou si píšem, jestli má nebo nemá nárok si nepamatovat a zapomínat... a pak na něj ječím, že nejí a nechce se zdravotně zlepšit, pořád vařim nový jídla, vozim mu jeho jídla do jídelny... a když k nám přijde v noci do postele, nemůžu ho ani obejmout, protože z něj trčej ty kosti a já to prostě nedávám...