Kudla2,
bydlím v domě, který se přezdívá domov důchodců.....v každém vchodě je minimálně 10 bytů obývaných seniory....až do 90let......a můžu tě ujistit, že s nima přicházím denně do styku(asi 20let).
ohodnotila bych to takto, čím starší tím paličatější..jo jsou skvělý, v létě se chodí skvěle dom, oni jsou hezky vyřádkovaný na lavičkách před vchody, vítají mě, když jdu....občas musím poklábosit.....

Ale k tématu zakladatelky:..přirovnala bych to vyjednávání o stěhování blíž, aby je měli mladý k ruce jako vyjednávat s dítětem v období vzdoru.

Pak to mám v rodině....děda to našim neulehčuje, jinam nechce, je tam zvyklý....žije tam XXlet(od narození), takže se za ním jezdí....každý víkend....k lékaři se vozí v týdnu, naštěstí mu skoro nic není(tu a tam ušní, občas ortoped) to je jen na mojí mamce, ta už je naštěstí v důchodu, tak má na to čas. My tam jezdíme též, nemám problém tam jet, ale každý týden bych opravdu nemohla....synové by museli přestat sportovat na té úrovni co to nyní dělají.....

A třeba letos jezdíme od 12.1. několikrát za týden do nemocnice vzdálené naštěstí jen 30km ,ale v kombinaci pátek v 14:30 odjedu k dědovi 100km, tam jsem do soboty do cca 17hodin, jedu domů, neděle dopoledne pořeším to nejnutnější a neděle nemocnice hned po obědě, vrátím se v 16-17hodin....některý týden toho mám dost a někdy celkem dobrý......někdy jezdíme i víckrát- velikonoce, svátky a podobně....
je to unavující. Nemůžeš si vůbec NIC naplánovat. Rok za náma a kdyby syn nejezdil po závodech, tak se ani na výlet nedostaneme, to bereme jako zpestření toho stereotypu. A vyhlídky....NIC moc....je to teda ortopedická záležitost, ale...nikdo jsme nečekal, že to budeme muset řešit ještě za 11měsíců a výsledek NIKde. Navíc na tom byl tak špatně psychicky, že syny tam vzít nemůžeme, neb netušíme v jakém stavu ho tam najdeme...... A to si říkám, jsme na tom skvěle, nemusím pro ně shánět hlídání.