Ruskou odevzdanost bych zas tolik negeneralizoval.

Klasický ruský nevolnictví znamenalo mj. pro rolníka nutnost být součástí tzv. občšiny, která v sobě nesla kolektivní ručení apod. Nicméně v 19. století se začaly tyhle struktury uvolňovat, doboví cestovatele upozorňujou i na svébytnou sociální pohyblivost (během čtyř generací mohl bejt za nějakou konkrétní zásluhu rolník povýšenej na šlechtice, jeho děti nabýt majetku, vnuci zchudnout a pravnuci se stát sedláky, ovšem třeba s formálním knížecím titulem - takovej případ byly skutečně zaznamenanej tuším v 60. letech 19. století z první ruky, rolníci oslovovali dotyčnýho sedláka "kníže"). Pro nemalý oblasti ruský říše nevolnictví neplatilo: v různý míře v tzv. necarským Rusku - zhruba dnešním Bělorusku (zděděno po Polsku), na velký části Ukrajiny - nevolnictví tam bylo zavedený v různý míře na tzv. pravý Malorusko ("lesní Ukrajina"), ale lesostepní a stepní Ukrajina byly od 18. století kolonistický oblasti, kde byli osadníci coby hraničáři vyjmutý z feudálního systému, před nima tam ze slovanskýho obyvatelstva žili Záporožci a svobodný přeběhlíci z feudálního Ruska. Další kolonistický oblasti tý doby (dolní Povolží, Sibiř) byly trochu jiný, ale v zásadě opět nikoli nevolnický. Kozácký oblasti vůbec, a donský kozáci měli nejen civilní, ale i vojenskou samosprávu (tzv. Oblast vojska donského byla jednou z vojenských oblastí-divizí carský armády). Neslovanský menšiny nechávám stranou, ty byly vůbec mimo.

Bolševici během kolektivizace systematicky zničili veškerej dřívější systém správy a nastolili novej. Takže ona moderní odevzdanost byla spíš plodem systému, kterej byl v ledasčem tvrdší než nevolnictví (v SSSR musel člověk mít pro volnej, nebo spíš volnější pohyb tzv. vnitřní pas s příslušnýma doložkama, ale na venkově se vnitřní pasy často vůbec ani nevydávaly). Rolníci žili do značný míry ze záhumenku, jejichž výměra byla administrativně silně omezená, ale který byly několikanásobně produktivnější než kolektivizovaný zemědělství. Sociální výdobytky typu důchodů se v SSSR zaváděly až za Chruščova, na venkově se výrazným zpožděním. Lidi na venkově byli odsouzený k neproduktivní dřině na státním, žili z ruky do huby (třeba Češi, který se dostali do SSSR v 70. a 80. letech a byli v obraze, např. si vzali za ženy Rusky, vypovídají o nedostatku chleba i v poměrně úrodných oblastech). Snahou venkovanů bylo dostat se do měst a mít plat, i kdyby malej, a pevnou pracovní dobu. Za VŘSR byl podíl městskýho obyvatelstva nízkej, většina obyvatel SSSR jsou novodobí přesídlenci z venkova, který byli mnohdy odsouzený žít dlouho v šedý zóně, bez nároku na důchod a dlouhodobou pracovní smlouvu, takže opět napůl nevolníci, a jejich potomci.