Nekoupím. Jednak na to nemám finance, jednak ne všechna přání považuji za rozumná (např. nekoupím věc, kterou dítě není schopno bezpečně ovládat a hrozí, že si ublíží).
Pokud je přání z kategorie "šmejd z reklamy", na který peníze bez potíží mám, a jediné co mi brání ho koupit, je můj názor na věc, pak hodně zvažuji, jak moc a jak dlouho dítko po věci touží. Když dcerka toužila rok po konkrétních šatečkách z hračkářství i přesto, že dostala jiné (podle mě hezčí a vkusnější), ušité doma, tak je na narozky dostala. Většinou je ta touha do týdne přešla, takže těch nákupů je minimum. Pokud jde o blbiny v rámci jejich kapesného, tak je to jejich věc, do toho jim nekecám.
U knih jsem neřešila, zda šlo o "hodnotné dílko", dcera čela hodně knih z knihovny a od kámošů a chtěla kupovat knížky, které ji nějak zaujaly, většinu jsem koupila. Syn jako dyslektik číst dobrovolně nechtěl. Takže pokud si o nějakou knihu řekl, tak ji dostal a já byla šťastná, že vůbec něco čte dobrovolně. I když by to byla pohádka o hloupém králíčkovi s přihlouplým úsměvem a třpytkama na všech stranách, tak by ji dostal.