Bylo mi 17 a uvolněnou politickou atmosféru jsme vnímali, na našem gymplu bylo dost svobodomyslnych pedagogů. A myslím, ze jen jeden blb. Překvapivě radikální byl i studentský časopis Reparát, který téměř kompletně vytvářel spolužák z áčka, Slávek Sobotka.
16. listopadu jsme se domluvili, ze tak významný den, při kterém umírali studenti, oslavíme důstojně tím, ze přijdeme do školy slavnostne oblečeni. Kluci si vzali obleky, holky pěkné sukně, halenky, šaty. Učitelé si ale většinou mysleli, ze je to laciná snaha vyhnout se zkoušení. Nebyla. Jen učitel autoškoly to pochopil a ocenil to.
O událostech v Praze jsem slyšela az vecer z televize. Všem bylo jasné, na ci straně stát. Jen pár spolužáků se vypravili do Brna na demonstrace. Slávek Sobotka jezdil uz dříve do Prahy, ale o tom jsme nevěděli. Spontánně jsme navštívili se spolužáky kostel, ale ten náš farář byl prostě takový zvláštní, v podstate mluvil nesmysly. Bála jsem se pár dní občanské války, ale naštěstí se situace vyvíjela dobře.
Učitelé se řadí a rychle přizpůsobili situaci. V občanské výchově si nás místo jediného komunistického blba vzala vzdělaná kolegyně a nalila do nás dějiny filosofie. Všichni doma našli Klímy, Kundery, Mnacka a další, vzájemně jsme si půjčovali desítky knih. Angličtinarka pritlacila a maturitu si udělali i ti, kteří ji původně neplánovaně, treba ja.