Byla jsem v posledním ročníku VŠ. Z průvodu 17.11. jsme se s kamarádkou odpojily u Vyšehradu, protože nám byla děsná kosa. Tenkrát dost mrzlo. V sobotu jsme od lidí z VŠ slyšely, co se dělo a byly dost překvapený, protože v té fázi, kterou jsme prošly my, se nic extra zvláštního nedělo (tedy kromě toho, že pár kroků před náma šel Ševčík - později Liberální institut - a u něj nebylo jistý, jestli je tam za disidenty - jak prezentoval a nebo za estébáky a provokatéry).

Hned v pondělí jsme začaly aktivně pomáhat stávkovému výboru, jezdily na spanilé jízdy informovat na venkov (protože na venkov šly poněkud jiné informace). Na DAMU v Karlovce nás sedělo dvacet, který uměly psát na stroji, v jedné posluchárně u psacích strojů a přepisovaly jsme autentické výpovědi těch, které na Národní zmlátili... tenkrát nebyly kopírky, takže jsme to prostě s dvaceti kopiema bušily do psacích strojů a další to vylepovali. Přišla paní Hlaváčová (učila na DAMU) a informovala o tom, co se děje venku...

Když jsme byly na jedné z prvních demonstrací na Václaváku a potkaly jsme Kubišovou, nevěděly jsme pořádně kdo to je, ale kámoška se s ní vyfotila.

Když byla volba Havla koncem prosince, tak jsme v rámci studentských hlídek "hlídali" na Hradě, aby se to nějak nezvrtlo.

V říjnu 1989, kdy už to trochu vřelo a uvolňovalo se, tak vyšel v Rudém právu inzerát s blahopřáním k narozeninám Havlovi. Byla tam jeho fotka, ale text byl "blahopřání panu Vaňkovi" - hlavní postavě jeho her. Tak jsme se tenkrát divili, že to cenzorům uteklo.

Neopakovatelný období, neopakovatelná atmosféra, neopakovatelné naděje...