17.listopadu jsem ještě ve vzdálené cizině o ničem nevěděla, ale následující dny si pamatuji, jak klečím v obýváku u chrastícího tranzistorového rádia a snažím se zachytit zprávy z domova. Bylo to dost na nervy, mít všechno zpostředkované se zpožděním, pamatuji si, že v práci na mne byli hodní a jednou denně mi povolili volat domů do Čech rodičům nebo kamarádkám, abych věděla, zda se tam nestřílí. Generální stávku a to mega shromáždění na Letné jsem prožila s rádiem u ucha. Syn byl tím pádem hned od mala "v obraze" Do Prahy jsem se dostala (pomocí služební cesty) až na Vánoce, byla to pro mne nádhera a budu si to pamatovat do konce života.