Petr Pithart na Albertově:
„Dnes jsem vás nepřišel burcovat, přišel jsem vám říct jen to, že vám věřím. Pokud by to bylo potřeba, nechat se vyburcovat, dokázali byste to sami. Vidím a slyším kolem sebe v poslední době něco jako silné rojení, dřív neznatelné. Znamená to, že vnímáte, co se děje a také, co se neděje, ačkoli by se dít mělo.

Jste studentky a studenti z celé České republiky. Všech možných oborů. Vidíte z vlastní zkušenosti, že v různých částech země se nežije lidem stejně dobře. A že je to stále větší a větší problém.


Ale není tomu tak proto, že by se pomyslná pražská kavárna cítila nadřazená venkovské hospodě. Také nevím o tom, že by se tu někdo sám označoval za elitu. To se u nás nenosí a nikdy nenosilo. Jsou to, jak se říká přání otcem myšlenky.

Tyhle rozeštvávající předhůzky zavánějí rudohnědou demagogií a připomínají doktrínu třídního boje. Patřilo přece a patří pořád ještě k světlým stránkám plebejství české demokracie, že v našich hospodách popíjejí spolu pivo inženýr a zedník, že v kavárně si u jednoho stolu povídají učitel a šofér.

Tak tomu mnohde jinde ve světě není, ale opravdu pozor, aby to tak zůstalo. Bylo by neštěstí, kdyby nálepky jako "pražská kavárna" a "venkovská hospoda" vyznačovaly napříště skutečné štěpné linie našeho národa...“