dneska mě zase jedna hláška dostala - maminka se dvěma holčičkami, té starší kupovala do školy nové tempery, mladší se jich dožadovala taky, načež maminka jí téměř zděšeně povídá "ale to jsou tempery, to je do školy...to není nic na doma, víš?"

Jestli k tobě nechodíme nakupovat. POdobnou hlášku jsem už taky několikrát vypustila. Tempery dělají děsný nepořádek, domu je nechci. Ať si je děti užijí v institucích a doma malují něčím, na co nepotřebují vodu. (to samé platí o barevných lepidlech, vlastně i normálních lepidlech, kouzelném písku a vše po čem zůstává větší bordel)

A pastelky bych dvouletému taky nekupila, naše by si s nimi ublížilo nebo ublížilo jinému.

A růžové pero. Třeba je růžová nejoblíbenější barva té holčičky a mamince je jasné, že za pár dní půjdou pro růžové pero. Když naše děti udělají pro mě podivné rozhodnutí, taky se jich pro jistotu zeptám, jestli je to myšlené vážně, že mají jejich oblíbenou barvu.
¨

Všechny uvedené situace mi přijdou naprosto běžné a nevidím na nich nic podivného.