-"Jak "jejich póza", čí póza?"

póza komunistů, kteří pindali o členství jako cti, které se komu dostalo


- "A trochu se mě dotýká, když tomu říkáte "naivní výmluvy", představoval byste si snad něco rafinovanějšího?"

byly to naivní výmluvy, jaké jiné, byť trocha rafinovanosti i v nich byla. Nikdo soudný tomu nemohl věřit, ale nebylo jak to vyvrátit. "Jsem ještě mladý", "mám starosti s postgraduálním studiem", máme ted dvě malé děti, nestihám, nebyl bych nic platný, nechci být pasivní" a pod.


- "Jak tedy "nenaivně" by to ten člověk tedy měl řešit, když byl mezi dvěma ohni - vstoupit by pro něj znamenalo jednat zcela proti vlastnímu svědomí, a na druhou stranu měl tu rodinu a možná (nevím, kdy přesně ho žádali) v té době těžce nemocnou ženu a malé dítě a později byl sám na dítě dospívající?"

no, to je právě to. Jak to řešit. To byla bída té doby, faleš, newspeak, oko velkého bratra. To byla ta hrůza každodenně namnoze až neuvědoměle žitá, běs komunismu, běs života za dráty, byt ne přímo ve vězení. A někomu se v tom líbilo. A něktgeří to dokonce budovali a včíl kážou o morálxce a právu davům, které jim tleskají. Děs.
"