Půlko, přesně!

V živé paměti mám, jak mi začaly být malé šněrovací lyžáky po ségře a já si přála přeskáče. Pod stromečkem byla krabice s lyžáky a já štěstím málem vybouchla. Když jsem zjistila, že jsem dostala zase šněrovací, tak jsem utekla brečet do pokoje. Nebrečela jsem vztekem, byla jsem prostě příšerně smutná. Já jsem po ničem jiném tenkrát netoužila.

Moniko, jestli dcera po něčem touží, tak ani super hyper prďácký obal nemusí zabránit zklamání. Koupila bych nějaký malý dotykáč (samsung s3mini a pod.). Moje ségra zrovna tento koupila v létě synovi, když se mu stávající pochroumal. Musí počítat každý peníz a v tomto případě mluvila o pár korunách, takže ho koupila asi levně.

Moje holka (10 let) si o telefon poprvé napsala ve druhé třídě a dostala ho. Začala pak chodit sama domů. Děti ve třídě asi dotykové telefony mají. Jeden spolužák dostal dotykáč ve 4. třídě za vysvědčení a hraje si na něm jen hry. K telefonování používá stále tlačítkový. On je zvláštně svůj Co vím já, tak se mu nikdo nesměje.