Kudlo, ano, vyčítala. Nebo by to prostě musela nějak zařídit. Vlastně je na nich teď babička závislá. Možná zaberou nějaké léky a ty záchvaty úzkosti se uklidní. Snad. A možná ne. Z hlediska potřeby přítomnosti je vzhledem k záchvatům paniky, nezvládnutelným racionálně, prostě jako malé dítě. Taky bys neuvažovala nad tím, že prostě NEJDE být s dítětem; musíš si to zařídit. V téhle fázi je utěšuje i děsí zároveň, že tahle situace zřejmě není na moc dlouho, babička už je hodně stará a propadá se i fyzicky.

Ale znám případy, kdy se v podobné situaci třeba ocitne manželka vůči manželovi - starý pán zůstal upoutaný na lůžko, docházela k nim pečovatelská služba a pomáhala fyzicky, nicméně pán se stal postupně psychicky závislým na manželce natolik, že doslova naříkal, kdykoliv se vzdálila z bytu a byla mimo doslech; a to i když s ním byl někdo jiný. Paní postupně přestala chodit za kamarádkami, do kostela, vycházela z bytu jen do obchodu vedle, na 20 minut. Pán zvládal ještě přítomnost dcery, která dojela jednou za měsíc (bydlí daleko) na dva dny, takže si maminka aspoň mohla zajít ke svým lékařům a tak. Bylo to poměrně šílené a trvalo to víc než dva roky... A co naděláš jiného, než přežiješ?