Mimika dědičná není, resp. jen v naprosto miniaturním podílu anatomie tvářových kostí a svalů, která pak třeba vede ke zvýrazňování některých kožních zlomů apod.

Zrovna u mimiky je velmi typický obrovský podíl naučeného, právě odkoukávání mimiky rodičů dokonce i u miminek, které jsou biologicky nevlastní, způsobuje posilování rodičem hodně používaných skupin mimických svalů a formuje částečně i tvář a výraz obličeje natolik, že adoptované děti (adoptované hned po narození) se velice podobají svým adoptivním rodičům.

Chůze má vyšší podíl heritability, protože se dědí např. sklon v vrozené luxaci kyčlí, typ vaziva.... takže samotný tvar a postavení nohou pak samozřejmě je dost důležitým motorem rozvoje typu chůze. I u chůze je ale veliký podíl vlivu prostředí, jak "odkoukání" od rodiny a okolí, tak i kopírování životního stylu v jiných oblastech, které třeba vedou k oslabení některých svalových skupin a pak k podobnému typu chůze u dalších členů rodiny.