Kudlo,
opravdu jsem všechno nečetla, protože je toho moc a je to celé na hlavu, ale něco přece.
A opravdumi připadáš podivně přepočítávající, hlídající, v jakési permanentní křeči z těch vztahů, které já znám jako volně a přirozeně plynoucí.
Napíšeš třeba toto:

"Monty,
a máš tedy Ty potřebu dělat něco pro ty babičky, které se Ti o Stáníka poměrně obětavě staraly a hezky se mu věnovaly, nebo máš za to, že když jsi je o to nežádala, tak to byla vlastně služba pro ně, jejich odměnou byl už jen to, že se směly stýkat se Stáníkem, a tudíž z toho žádné závazky pro Tebe neplynou a uvažovat takto je uvažovat nemístně hokynářsky ?"

Předně tady nefér fabuluješ (nic podobného Monty nikdy neřekla, ani to z ničeho, co psala neplyne.
A hlavně jednoznačně píšeš, že z jakéhokoliv starání se o vnouče vznikají pro rodiče toho vnoučete vůči prarodičům jakési (asi citové, když nematerální) závazky.
A to je právě to hokynaření, to ty furt hokynaříš a kontroluješ, aby někdo něco neudělal bez jakési nehmotné odměny, nedejbože někoho k něčemu nezavázal, někdo nedělal víc, než chce, protože to neřekne...

Ale tak to nefunguje!
Lásku a hezký vztah k rodičům (ať už se starají o vnuky nebo ne) nelze takhle počítat. To buď je, nebo není. Láska k vnukům taky buď je, nebo není.
Jak vidíš, ona ani ta odpověď na tvou divnou otázku "co děláte pro své hlídací babičky vy" málokomu, kdo je s rodinou v pohodě, jde přes hubu. Většinou lidi píšou - no jsme tak nějak v pohodě.
V rodinách, kde se mají lidí rádi, se nebojí říct, že už nemůžou, že je něco nad jejich síly, ani se nebojí poprosit o pomoc.
Nic víc v tom nehledej.