Zkusím přidat mírně jiný pohled. Rozumím a sdílím Tvou nostalgii. Taky se držím jako klíště minulosti, až dokud mě nekopne zřetelněji do pozadí. Prožila jsi tam krásné chvíle, jak popisuješ, i ty hrnky chápu a dělám to podobně. Jenže tu hloubku té práci možná dává i doba, v devadesátkách a na přelomu tisíciletí byla někde asi víc dobrodružná, zajímavá. Současný kapitalismus ještě neměl tak zapuštěné kořeny, snad víc fungovalo v práci přátelství, vztahy... dnes se vše hodně přepočítává na peníze. Možná to lidi taky přestane po nějaké době bavit, protože co tak poslouchám, v mnoha zaměstnáních je to zcela na budku a lidi jedou na hranici svých možností a za ní. Ti manažeři, co Ti neplatí, jsou tam jak dlouho? Taky desítku/y let nebo nějací noví? Já myslím neplašit a počkat, až to v Tobě dozraje, už jsi to začala řešit. Tato situace je pro Tebe nevýhodná, pokud ještě chceš učinit nějaké pokusy a stojí Ti to za to, tak bych šéfstvo zkusila zdvořile, ale vytrvale, opakovaně, informovat, že toto už snášet nechceš a jak to vidí oni, jestli mají zájem o Tvou spolupráci. Abys kdyžtak odcházela s čistým štítem, s vykomunikovanými věcmi. Myslím, že to pak míň bolí a lépe se Ti bude hledat další cesta.