Kudlo, já to přece neobhajuju, píšu, že matka je taky jen člověk a stát se to může, ať se ti to zdá jakkoliv hrůzné.

Prostě může a i se to prostě stává.
Možná pokud by sis promluvila opravdu na dřeň s některými lidmi a oni byli upřímní, zjistila bys, co se v nich odehrává, co hlavou vědí, že je špatně a neumějí s tím v tu chvíli nic udělat.
Prostě se v nich na chvilku něco zasekne...a stát se to může opravdu každému.
A někteří to dokonce vyjádří slovem nebo skutkem k vlastnímu dítěti...a věříš, že si to kolikrát ani neuvědomí? To už je další (ještě horší) level.

Pokud je někdo zahnaný do naprostého kout a opravdu už mu jde o holý život (a ty emoce to takhle umí podat...že je těsně před smrtí, byť třeba smrtí své osobnosti a duševního zdraví), může se v tom člověku něco stát, kdy najede na rezervu přežití...a nebo třeba ztvrdne a uzavře se do skořápky...a jen velmi velmi pomalu se dokáže otevírat...zvlášť k nejbližším, kteří mu dali přesný zásah. I byť jsou to naše velké děti.

Možná je to strach, možná obrana, možná taky vnitřní hněv....kdoví, asi u každého jinak.
Pokud člověk s tou zavřenou skořápkou zůstane úplně sám...zničený a ublížený, může se dít cokoliv...a je jedno, jestli si okolí říká, že to tak má dělat nebo nemá.
On v tu chvíli jinak neumí...i když se ti to zdá hrůzné.
A pokud si ten člověk ještě uvědomí, že to tak nechce a že je to tak špatně a strašně se snaží zase rozpustit tu skořápku a otevřít to svoje rozbolavělé srdíčko...tak kdo ho v tu chvíli může soudit, že je dobrý nebo špatný rodič, když nedokáže zfleku odpustit a zapomenout?

Lidi, kteří v nějakém okamžiku zůstali zcela sami a ustáli to, museli sebrat tu největší vůli k žití a důvěru...atd...
A najít po tom všem vnitřní rovnováhu a stát se zase sám sebou je hodně těžké.