"Podle mne jim ale své negativní pocity, strachy, křivdy atd. může i říct (přiměřeně věku), říct, takže maminka těch teenagerů by klidně mohla říct v klidu a s láskou, co cítila, proč a jak...a dokonce jí to může pomoct k tomu, aby to vylezlo na povrch a naprosto zmizelo."

Aha, takže jim má říct "když ses rozhodl, že půjdeš bydlet k tátovi, tak jsem měla pocit, že jsi přestal být můj syn" nebo něco takovýho?

Nevím, jestli je to úplně nejšťastnější cesta, a nejsem si jistá, že by si rodič měl pomáhat k tomu, aby něco, s čím ještě není sám vyrovnanej, z něho "vylezlo na povrch a zmizelo" tím, že si udělá psychoterapeuta z někoho, komu to dost výrazně hráblo do života a dotýká se ho to podstatně víc.

Myslím, že řešit by to měl, ale sám za sebe a být velmi opatrný na to, zda do toho to dítě zatáhne, a obzvlášť v momentě, kdy to sám ještě nemá vyřešený a to dítě taky ne.