Psala jsem v tomto roce, že můj otec onemocněl, ale naštěstí prognóza dobrá přesto, že první doktor, který z krevních testů zjistil problém, nereagoval a veškeré testy začal až po roce. Do té doby otci tvrdil, že je vše OK. Já zuřila, když jsem se to dozvěděla a neměla daleko od toho, abych ho fyz. inzultovala, neboť on mi řekl na můj dotaz, proč nezačal problém řešit už před rokem, že prý otci je přes 70 let a byla šance, že zemře na něco jiného než na to, čím onemocněl. No nic, ještě pořád byl výhled relativně optimistický, řekla bych.
Pominu to, že byl problém mu sehnat léčbu, která by ho připravila na následnou léčbu. I to se podařilo. No a teď jsem s ním byla u lékaře, kde se měl dohodnout už přesný postup léčby a prakticky nástup léčby - hned od prvního týdne v lednu. Už nejde čekat. Všechno jsme s otcem probrali, vysvětlili - teda nejen my, ale lékaři, různí lékaři, kteří také navrhovali různou léčbu. Vybrala se co nejšetrnější léčba s co nejmenšími možnými následky - a s co nejmenším dosahovaným počtem pacientů, kteří ty následky mají - oproti jiným postupům.
Otec vše přijal a že OK. A prd. U tohoto lékaře stropil scénu, napadl ho, že je to zloděj a chce jen jeho peníze /upozorňuji, že nechce, léčba jde přes pojišťovnu a nejde o žádné šarlatány/. A začal hulákat na mne, že on tohle přece nechce a že v nějakém článku našel, že na tohle se neumírá. Jaksi zapomněl, že dojde k metastázám a tam je to už o něčem jiným. Můj manžel tam byl s námi, nechtěl, abych jela s otcem sama a de facto mě připravoval na to, že se tohle může stát. Takže já oněmněla a můj manžel požádal lékaře, aby otci sdělil pravděpodobný další scénář v případě, že se nebude léčit. Nic optimistickýho, teda. Takže lékař se s mým otcem rozloučil se slovy, že je na něm, jaký způsob léčby si vybere a kde, ale hlavně ať si nějaký vybere. Při cestě zpátky jsem řeči otce nevnímala a vypouštěla, potřebovala jsem si srovnat, co teď a jak se k tomu mám postavit. Nicméně když jsme ho vysazovali před jeho bytem, začal na mne hulákat, že je to moje vina, když umře, protože jsem ho nedokázala přesvědčit pro léčbu a nutím ho k takové, kterou on vlastně nechce. Řekla jsem mu to, co předtím - tato léčba je pro tebe nejšetrnější a má nejlepší výsledky, ale pokud chceš něco jinýho, dobrá, pomůžu ti, s čím budeš potřebovat, ale nečekej, že tě o té léčbě budu přesvědčovat. Ty se rozhodni, tvůj život, po mně rozhodnutí nechtěj.
Můj manžel je toho názoru, že otec nechce přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí, že potřebuje mít viníka, na kterýho případný neúspěch hodí a prakticky chce zavřít oči před tím, že je nemocný.
Asi jo, je to logický, ale ve mně se něco zlomilo a jsem svým způsobem paralyzovaná - už na to nemám energii. Mí sourozenci mě tlačí k tomu, abych s otcem začala bojovat a nutila ho k léčbě, že se prý možná podvolí. Že jestli někdo, tak jen já ho prý zlomím.
Jenže já mám svý zkušenosti, vím, co to se mnou může udělat, že mě to zase bude ničit. A já na to už nemám a nechci. Rozumem to mám takhle, něco ze mne vysálo veškerou energii, ale někde uvnitř cítím obrovskou bolest, fyzickou bolest.
Můj manžel zuří, že takhle onemocním já a já doufám, že to je jen prvotní šok, který odezní snad brzy a že si to v sobě srovnám.
Tak jsem se vypsala, ale teda líp mi není. Asi to bude chtít ještě něco jinýho, jen nevím co.