Mám doma dítě, co sice něchtělo nikdy nic dělat "vrcholově", nesnáší předvádění se v čemkoliv, ale miluje řízené činnosti. Takže kroužky všeho druhu, všechna možná zaměření. Ale nesmí se na ni tlačit, ani v tom kroužku, to nevede nikam. Naopak pod vedením na dlouhém vodítku roste a rozkvétá a všechno ji baví. Bez vedení nedělá nic. Mimochodem je to silný introvert, tohle totiž s tím, jestli člověk miluje nebo nemiluje řízené činnosti, zrovna nesouvisí. Já jsem taktéž velmi silně vyhraněný introvert a taktéž jsem milovala kroužky a v některých činnostech mi ani nevadil ten tlak na výkon.

No a pak mám tři děti, které kroužky nijak nebaví.

Jedno dítě se lehce sebevzdělává v počítačové grafice, ale hlavní náplň je učení. Ji to prostě baví, baví ji naplňovat požadavky učitelů. Sama by se neučila nic, ale když ví, že musí, dokáže skoro nemožné. V žádné dobrovolné činnosti ani v kroužku takovou vytrvalost a odhodlání nemá. Když už ji něco baví, jsou to zcela "nehodnotné" věci jako pečení nebo kreslení (nic uměleckého, nic extra tvůrčího, kreslí si třeba Pokémony...ve skoro čtrnácti letech). Jinak temperamentem je celá já, silný introvert, vyhraněný melancholik. Ale v té potřebě něco dělat a v zájmech je úplně jiná.

Další dítě je ještě vyhraněnější introvert, nebaví ji třeba ani společenské hry, ale zase byla vstřícnější k těm kroužkům, zkoušela i kolektivní sporty a celkem ji to bavilo. Tu je prakticky nemožné vytáhnout od počítače, ze všeho nejvíc poslouchá hudbu, trochu hraje hry a hlavně se jen tak sama pro sebe učí cizí jazyky. Vzhledem k tomu, že do páté třídy se jevila ze všech dětí na jazyky nejméně nadaná, to považuju za úžasné. Z angličtiny má díky škole už splněnou úroveň B1 (po sedmé třídě), momentálně se připravují na B2 (asi po deváté třídě). Do toho má jako druhý jazyk španělštinu, která ji neskutečně baví, sama se učí portugalštinu a chce začít s němčinou. Je to jediná věc, o které bych u ní řekla, že ji opravdu baví a věřím tomu, že nacpat ji do nějaké jazykovky nebo i k soukromému učiteli, bude klidně dřít a nechá se dotlačit skoro k čemukoliv. Naopak ve věcech, co ji nebaví, což je vlastně skoro vše ostatní, neexistuje síla, která by ji donutila udělat cokoliv nad požadované minimum. To minimum pak dá s různou mírou úsilí, není taková, že by něco úplně hodila za hlavu, ale nad to minimum prostě nezabere, i kdyby to šlo skoro samo.

No a nejmladší jde zase skoro vše samo, ale chybí jí vůle. Vedení snese, vlastně i potřebuje, protože sama se nedonutí, ale ne každé. Když jí učitel nesedne, je schopná selhávat, opravdu selhávat, i v tom, pro co má nejspíš slušné nadání. Když jí vedení sedne, podává slušné výkony i v tom, co není tak úplně její parketa. Je to naše jediné extrovertní dítě (i když momentálně se také projevuje dost melancholicky, ale to nemusí nic znamenat, možná nebude tak vyhraněná jako zbytek dětí). Tohle dítě považuju zatím za nejvíc nicnedělající, sice toho už dost vyzkoušela, ale u ničeho nevydržela, zatím ji nic vysloveně nechytlo. Ale podle starších holek očekávám, že se ještě něco, co ji bavit bude, najde.

Takže až na nejstarší mám vlastně děti, co nic nedělají. Přesto všechny něco dělají a dvojčata mezi svými vrstevníky v okolí v něčem vynikají (jedna v těch jazycích, jedna v programování a počítačové grafice). Na druhou stranu ani jedna by nevynikla v nějakém celorepublikovém (možná ani v krajském) měřítku. Ale prostě umí víc, než je zcela běžné, ne že ne. No a nejstarší má těch oblastí, kde vyniká mezi vrstevníky a dosahuje nějaké rozumné úrovně i v rámci kraje) víc.

Holky jsou takhle spokojené, no a já ještě víc. Jako jo, chybí mi doma aktivní sportovec (no vlastně ne, nejstarší hraje volejbal na nějaké té místní úrovni), ale zase když tu tak čtu o tříhodinových tréninkách každý den a víkendových závodech či zápasech, tak mi vlastně nechybí.

Já jsem dělala sport na tehdejší dobu vrcholově, tedy na nejvyšší úrovni pro mou věkovou kategorii, která se v té době provozovala, měla jsem trénink 2x týdně 1,5 hodiny a 1 - 2x do měsíce závody, většinou tedy víkendové, kdy se běžel jeden závod v sobotu a druhý v neděli, o prázdninách bývalo soustředění (jen velikonoční a letní), v zimě jsem byla jednou na krajském a když byl sníh mezi Vánocemi a silvestrem, chodívali jsme organizovaně na běžky na Střížák, ale určitě ne každý den. Rodiče mě nikam nemuseli vozit, vybavení bylo v ceně jakýchkoliv tepláků a trika s dlouhým rukávem, na běžky mi pak dopřáli speciální bežecké pumpky (ale klidně jsem mohla jezdit v obyčejných šusťákách).
Když jsem hrála na VŠ florbal, tak prvoligový Tatran měl trénink 2x týdně a v druhé lize hrály dvanáctileté holky s dospělými ženami, protože žákovské týmy prostě nebyly. Přesto byly naše reprezentační týmy na úrovni mezi severskými tými a zbytkem světa, tedy na 4. místě ve světě. Dneska holt už žáčci musí mít tréninky 3 - 5x v týdnu alespoň dvě hodiny a mně to přijde nějak moc a zbytečné . A to jsem ten kroužkový nadšenec .