To těžko přejde samo, když se to pořád jen nabaluje...strachy plodí další strachy...úzkosti další úzkosti.

Přijde mi trochu úsměvné, že se bojíš, čo si zabudla ako učitelka, ale jako sestřička v nemocnici ses chyb nebála, nebo jen přiměřeně, že tě to neomezovalo.
Možná je to o důvěře sama v sebe?

Já se jako učitelka nebála, co jsem udělala blbě anebo prošvihla, akorát jednou, když jsem jako hodně mladá nerozvážná plácla jednoho žáka pravítkem přes záda , ale jako sestřička bych měla staženej zadek, komu jsem co zapomněla dát nebo popletla...asi že bych se v tom necítila pevná v kramflecích.

Začala bych tím, že bych to přestala dusit v sobě....a vyventilovala to ven.
Dělá to mysl, v myšlenkových kruzích...dokola a rozvíjí dál...až si to "zareflexuje"...
Řešila bych co nejdřív...kousek po kousku...ale sama ne.
Léky já osobně nemusím, pokud mám jinou cestu, spíš vyřešit příčinu...ale každý to má jinak