Přidat odpověď
Ráchel, když jsem byla malá, cca ve třetí, čtvrté třídě, procházela naše rodina těžší krizí, nevědomky jsem vypustila nadšený výraz z mého obličeje, tedy jsem chodila po ulici a mezi lidmi s naprosto bezvyraznym obličejem, takovým prostě vážným, jako když povolis všechny obličejové svaly. Hodně známých jsem asi desila, protože se mě ptali, zda se něco stalo a proč jsem stále smutná. Nejhorší na tom bylo, že já třeba smutná nebyla, ale prostě můj obličej byl bez výrazu. Postupně jsem se naučila usmívat na lidi cíleně, teď už to zvládám, ale musím si vždy připomenout a stává se, že nuceně udrzuji úsměv a ono to vypadá blbě. Nechávám to tedy už být, ale naučený úsměv mi naskočí automaticky a nejednou vypadám blbě, taková "furt milá".
Předchozí