zefýr,

jo jo, stadium "matka za všechno může" je roztomilé. Párkrát jsem svou starší dceru (ta mladší je úplně jiná povaha a vinu za vše mi teda nepřipisuje) odbyla konstatováním, že je mi jasné, že můžu i za vyhynutí dinosaurů. Většinou to zabralo, jednou se vztekla, že se jí vysmívám, tak jsem jí vysvětlila, že se jí nevysmívám, že mi přijde prostě obecně hrozně směšná situace, kdy ona se rozčiluje, já, dospělá rozumná osoba, se ji snažím přeřvat, obě vyskakujeme na střídačku jak čertíci z krabičky a proč? Pro něco ve stylu "venku prší" . Pak jsme se teda zasmály obě, schopnost přešaltrovat náladu na pětníku byla v pubertě občas i výhodou.

Ale nejvíc konfliktních situací u nás vznikalo při odchodu někam, protože nemohla něco najít a nestíhala a mohla jsem za to vždycky já. Nakonec se ale naučila, že když mě vyprudí, tak odsekávám a nepomůžu, že zoufalý výraz "maminko, vyžehlíš mi..." nebo "najdeš mi..." je mnohem účinnější, a této metody se naštěstí už drží.