Mirku, určitě je to postupný vývoj. Zamyslím se.

Nebrat si nic osobně, k tomu je explicitní návod ve Čtyřech dohodách, ale nejen tam.

Vypustit vinu, hm... to asi začalo v rané dospělosti ve snaze zrušit pocit křivdy vůči rodičům, nejdřív racionálně (mysleli to dobře a dělali, co mohli), ale než se přeprogramuje podvědomí, trvá to. Hodně mě naučily děti - extrémně nekonfliktní matce se narodily celkem dost hádavé děti, snažím se je naučit, aby neřešily, čí je to vina, ale jak by se to dalo vyřešit. Ony se jinak zaseknou už na začátku, oba vidí vinu u toho druhého (on si začal), klidně mohou mít oba pravdu (každý vidí začátek jinde), ale i kdyby byla ochota a možnost dohodnout se na tom, čí vina to je (což téměř nikdy není), není to pro vyřešení konfliktu důležité. Zatím se snažím marně, asi jsou na to ještě malé. No a potom psychosomatický přístup k nemocem a jiným událostem v našem životě. Kdo něco takového prodělal, ví, že je to obrat o 180 stupňů - přístup k životu takový, že já jsem strůjcem toho, co "se děje", a mohu to změnit - a že je nemožné něco takového sdělit lidem, kteří neprodělali, protože oni za tím hned zase hledají tu vinu, nedovedou to pojmout jinak než obvinění (že si někdo za svou nemoc může sám). Vina se dá vypustit úplně, když se místo příčin změřuješ na účely (tedy ne co jsem udělal špatně, jak jsem si to zasloužil, ale co se mohu naučit, co mohu a mám dělat jinak a lépe).