Vidíš. A takhle podobně, jako s tím tvým třeťákem, to bylo s naším školkáčem. Nejdřív dobrovolně chodil na zkoušky a jenom koukal a poslouchal, vystupovat nechtěl, ale patřil do skupiny dětí, které se se školkou měly rozloučit (předkoláci + on a ještě jeden chlapec, kteří se měli odstěhovat). A postupně se zapojil, ani nevěděl jak, netlačili jsme na něj. Nechtěl hrát roli, tak jsem mu vyrobila loutku - dvojníka, která tu roli odehraje za něj, a ušila dva "kostýmy" (jeden pro něj, jeden pro loutku), to pro něj bylo přijatelné. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli bude při vystoupení hrát jenom loutka (a bude ji vodit jiné dítě nebo učitelka), nebo on sám. A příjemně nás překvapil, dokonce to bylo i velmi vtipné.

Takže to, co ty jsi pochopila a co tě pohoršilo jako nutnost, je často jen to stejné, co s dětmi sama provozuješ - jemné vedení a podpora při překonávání překážek.