Před 3 lety jsem se začala léčit s obsedantně kompulzivni poruchou. Začala jsem brát AD. 2x změna, než mi nějaké sedly. 2 měsíce mi z nich bylo zle jak psovi. Před rokem jsem chtěla vysadit, nechtěla jsem už být závislá na chemii. Lékař to odmítl. Vysadila jsem postupně sama bez jeho vědomí. Teď už vím, jakou velkou jsem udělala chybu. Opět 2 měsíce utrpení. Pak mi bylo 10 měsíců fajn, až do teď. Z ničeho nic mám záchvaty vzteku, smutku, brečím z ničeho nic. A nedávno přišla myšlenka, jak by bylo fajn tu nebýt. Skočit pod vlak, vjet s autem pod kamion... Jak jednoduché to je. Nechci to udělat. Ale nedokážu někdy myslet na nic jiného. Přesně plánuju. Jak bych počkala až všichni večer usnou a šla k vlaku..... Bojím se, že to někdy neovládnu.