Chválu jsem dlouho neuměla přijímat, protože mě máma chválila neupřímně a za blbosti a za náročný věci nikdo, a táta mě preventivně nechválil vůbec, zažívala jsem spíš výtky a negativní kritiku. Že mi to sluší, to byl svého času největší možnej trapas, vůbec jsem nechápala, co s tím, raději se propadnout hanbou.

Dneska pochvalu, nebo spíš pozitivní kritiku velmi cením, a tak se občas chválím i sama.

na mateřské jsem si vzala za cíl hodně chválit záležitosti, které si to zaslouží (vstřícný přístup, vybavený krámek, snesitelné restaurační zařízení, příjemný bonus navíc...), mám pocit, že je to potřeba, nic to nestojí a udělá to dobrou službu, a třeba se svět pak hne lepším směrem konec sluníčkářského okénka