Od mládí jsem byla poměrně hodně samostatná, takže jsem byla i taková "otrkaná", neměla jsem ve srovnání s vrstevnicemi trému třeba někde při zařizování, celkem nic pro mne nebyl problém. Postupem času pozoruju, že se ze mne stává vyloženě posera. Dopředu řeším negativní scénáře, které by mohly nastat, jako třeba "kde budu parkovat, určitě tam bude plno a nebude kde zastavit", nebo "co když bude ten den zrovna sněžit a nevyjedu tam do toho kopce". Nebo mám třeba při bruslení strach, že spadnu, následkem čehož jezdím v křeči a šanci na pád tím ještě zvyšuju a nejsem schopná se v bruslení zlepšit, přitom mě moc baví. Nebo mi přijde mail od zákazníka a moje první myšlenka než to rozkliknu je "proč píše, určitě jsme mu omylem poslali nějaké jiné zboží", zkrátka dopředu to vidím černě. Dost mi to komplikuje život, protože jsem na takové pocity a obavy nebyla zvyklá, jsem jinak optimistický a celkem energický člověk. Jak se těchto svých strachů zbavit? Snažím sama sebe uklidňovat a povzbuzovat, konec konců racionálně se není čeho bát, ale nedaří se mi to a nešťastně pozoruju, že se ze mne pomalu stává jiný člověk. Aktuálně řeším cestu na hory, které jsem neprozřetelně objednala. Nejsem lyžař, vloni jsem na to v nějakém momentálním rozpoložení po 30 letech stoupla kvůli synovi, nebylo to nejhorší, tak jsem slíbila, že letos pojedeme znovu. A teď už měsíc dopředu řeším, jak tam pojedeme, co když bude po cestě ledovka/závěje/kalamita a jak to pak zvládnu na svahu.
Zvlášť při porovnání s dlouholetými kamarády je to tristní. Já jsem byla ta, co zcestovala půlku světa, rozjela svou firmu, organizovale velké akce a teď se bojím, jestli na návštěvě budu schopná zacouvat do úzkého vjezdu. Co se mi stalo a jak to vrátím zpět?

Před rokem jsem měla zvláštní zkušenost, chvíli jsem zkoušela jíst makrobioticky, postupně jsem vynechávala maso, mléko, vejce aj. a mělo to na mne zajímavý efekt, přesně těch výše uvedených strachů jsem se zbavovala, například jsem po letech vyrazila právě na ty lyže, na které mne předtím kamarádi mnoho let marně lákali. Najednou jsem neměla trému to zkusit, nebála jsem se, že budu padat, že se ztrapním nebo zapadnu s autem do sněhu. Nechci kvůli tomu znovu najíždět na makrobiotiku, není něco jiného, co by mi pomohlo se nějak uvolnit, nebýt sevřená pořád nějakým strachem či obavami? Nemám samozřejmě na mysli farmaka, ale nějaká terapie, strava, meditace...?