Už jsem skoro zapomněla, jak to bylo s holkama náročné, když jsem je vodila/vozila do zařízení. Navíc jsem měla osobní problém, že jsem je chápala (jedna se bála učitelky, druhé bylo vše fuk - oblékání, česání, obouvání.) byly od sebe jen rok, takže jsem si s nimi užila. Kolikrát jsem ráno dorazila do práce a už jsem byla úplně vyčerpaná....Přežila jsem to díky pohodlnému pracovnímu projektu a možnosti práce z domova, ale domácnost jsem tehdy zvládala, ještě mě to bavilo. Nejhorší bylo, když byly děti navíc nemocné, to byl bordel, chaos, depky a nervy.....manžel vše spíš jen zhoršoval, než že by pomáhal. teď už tyhlle první 2 holky tak druhým rokem jsou úplně samostatné - tj (momentálně 11 a 12 let) ráno vstanou sami, nasnídají se a udělají si svačiny a odchází samy, když se vzbudí nejmladší (4r), tak jí pustí pohádku a hlídají, aby zbytečně nebudila rodiče. Zatím si jí doma užíváme (já pořád pracuju z domova, plus jezdím na služebky, ale práce je náročná, nekdy dělám 12h denně pár měsíců za sebou) a děsím se, ža budeme muset malou vypravovat denně.
Ale tak celkově nám před 2 lety došly síly (jedna dcera měla vážnou autonehodu, druhá je vážně nemocná), já jsem úzkostlivá, manžel má taky své problémy, tak se dost plácáme a uklízí najatá síla, domácnost je neudržovaná, čekám, jestli se to zlepší....snažím se dostat do formy, ale jde to hodně ztuha. Zvenku to asi vidět není, ale uvnitř jsem totálně KO). Byla bych ráda, kdybych měla aspoň denně uklizeno, děti zdravé a vzorné, manžel neprudící - dost scifi. Ale věřím, že bude líp.