Anett,

mě potěší hodně věcí, třeba tučňák z keramiky nebo pytlíček vlastnoručně ovoněné soli od žačky, navíc ve chvíli, kdy se to nedá očekávat . V tu chvíli jsem v sedmém nebi a je fuk, že sůl do koupele nepoužívám, protože ten pytlíček s tou solí mi tu může prostě jen stát a já si vždycky vzpomenu, kdo mi ho dal a kdy. To je něco, co pro mě má význam.

Já mám právě naopak problém si říct o něco, u čeho dopředu vím, kolik peněz to bude stát a co není osobní, ale vlastně jen zavedený zvyk . Mám problém s tím rozporem, že to není tak osobní, abych sdělovala a realizovala své osobní touhy, a přitom je to moc osobní na to, abych to odmávla vínem, které nepiju . (To jídlo něchci z jiného důvodu, to už jsem psala v diskuzi, proč.)