Nevím, jestli ti někdo neanonymně tady odpoví, že přestal mít rád své dítko. Já mám tedy zkušenost z opačné strany - jako dítě jsem přestala mít ráda svou mámu, ne, že bych ji úplně zavrhla, jenom jsem ji přestala milovat. Zlepšilo se to, dnes se normálně stýkáme, pokecáme, máme se docela rády. Ale jak se říká, slepovaná váza nikdy nebude stejná jako ta původní nerozbitá.

Dítě mi už taky lhalo, zatím pouze v prkotinách a štve mě to, protože taky nemám pocit, že musí, je to pouze z lenosti, abych ho neposlala si vyčistit ty zuby, tak lže, že si je vyčistil. Ale má naštěstí povahu, kterou si sedneme a dost rozumíme jeden druhému. Ale chápu, že to v některých případech tak může být, že se člověk přes něco nepřenese, ani u vlastního dítěte.

Nám se dítě nezadařilo hned, ale řekla jsem, že když se nezadaří, tak zůstaneme sami, že se nebudu pokoušet adaptovat, právě proto, že jsem si vědoma, že ne všechny povahy a vlastnosti umím překousnout - tedy umím natolik, že se ovládám, ale mohlo by se mi stát, že bych dítě s úplně jinou povahou neuměla milovat. Chování člověk může korigovat vědomě, ale pocitům moc poručit nejde.