Manko, chápu tě a mám to podobně. Jsem už hrozně dlouho nespokojená na všech frontách, vždycky to nějakou dobu jde a pak stačí nějaká blbost a já bych nejradši s rozběhem vyskočila z okna. Hlavně už se ty intervaly začínají zkracovat a bývám hnusná na ostatní, hlavně tedy na přítele. Já, přátelská optimistka a je ze mě protivná hysterka. Asi je to tím, že nemám nikoho, kdo by mi fakt rozuměl, nikdo mě nerespektuje, ve vztahu je to nanic a v práci obdobně, nemám ani nejlepší kamarádku, které bych to všechno mohla vyklopit. Vždycky si říkám, že všechno změním, uvažuju o rozchodu, o kompletní změně oboru, ale pak nějak dojdu k závěru, že na to nemám a čas prostě běží a já pořád žiju normálně, až do další chvíle, kdy se rozčílím nad totální kravinou. Fakt je na vině celková nespokojenost se životem a obávám se, že nějaký psycholog nebo prášky to fakt neřeší, spíš odsunou. Ale radu nemám, sama bych jí potřebovala. Jen, že tě chápu, ono když si člověk představí, že takhle to bude do konce života, nic moc představa