Děkuji všem za reakce. Už jsem dál nepřispívala, musela jsem začít pracovat. Nešlo mi o politování, ale o zkušenost. Já cítím, že se nechovám úplně normálně, ale vždycky doufám, že to zvládnu vlastními silami, bez prášků. Psycholog může být fajn na vykecání se, ale problém neřeší. Zažila jsem 2x. Neřekla bych, že to bylo k ničemu, náhled někoho nestranného opravdu může pomoct. Ale problém neřeší.
Já se vždycky snažila a snažím dělat věci podle svého nejlepšího svědomí, snažím se zavděčit všem a neumím říct ne. A důsledek je takový, že jsou na mě kladeny čím dál větší nároky jak od manžela, tak od rodiny i z práce. Manžel není ve své podstatě sobec, jak by mohlo z mého tématu vyplývat, jemu to vůbec nedochází, on vůbec nechápe co mi vadí. Velkou krizi jsme měli v době, kdy jsem k práci měla i brigádu a on vůbec nechápal, proč mě dokáže naštvat, když po mě chtěl, abych něco udělala, či zjistila. V podstatě zjišťuju, že čím víc se člověk snaží, tím větší automatika to je a tím víc je na něj kladeno.
To co dělám, mi samotné strašně vadí, vždyď bych přece měla být šťastná jako blecha, ale nejsem. Nepěstuju si kamarádky, kterým bych se svěřovala, navykla jsem si řešit si svoje věci sama a v důsledku toho jsem hodně uzavřená i před manželem. A pak přijde moment, kdy už to nezvládnu. Ale ráda bych zvládala.