Irmi, neznám mopse, neměla jsem nikdy tuhle rasu... ale štěňata jsem měla za svůj život už dvě (pejsky) a před pěti lety jsem dostala třetí štěňátko, fenečku jorkšíra. Byla nám dána malilinkatá - neuměla ještě ani jíst granule... Od chovatelky jsem taky na venčení na podložku slyšela samou chválu, fenečka prý na to byla naučená (nevypadalo to), takže jsme s tím začali. Za mě to byla nejblbější volba. Fenečka sice chodila na podložku, ale tu a tam to steklo vedle na koberec; tu a tam byl nějaký bobek vedle podložky... smrdělo to, podložky lezly do peněz; koberec jsem pořád prala... jak přišlo první hárání, tak mě málem odvezli resp. fenečka měla na mále, že ji půjdu vrátit chovatelce, protože nám začala čůrat, značkovat, kde ji napadlo - to se mi pak přiznala chovatelka, že dělává i její fenka pod vlivem hormonů... Fenečku mi pomohla převychovat známá tady z jedné diskuse, a kterou už kontakt asi nemám - zachránila naši fenečku i nás (dotyčná měla chovnou stanici pro malou rasu psů a cvičila psy pro slepce) - psala mi přesné postupy, jak co dělat, aby fenečka pochopila, že doma je doma a nesmí se venčit doma; domov prý musí brát jako pelech - tam se nečůrá... Doma za čůrání hubovat a venku až přehnaně chválit. Nějaký čas nesměla přijít do obýváku tam kde čůrávala na podložku a vedle ní... Sousedka z vedlejšího vchodu mi zase začala radit, jak tu naši potvůrku naučit poslouchat venku bez vodítka... Kousala nám doma z nudy všechny možné kabely, oškubávala koberce okolo zdí - nudila se sama doma. Přiznávám, že kvůli ní se už bojím jít do jakéhokoliv dalšího štěňátka. 8-) Divné je, že žádný z předchozích štěňat nic takového nedělal.
Ad kousání - prý kouše kvůli zoubkům - pomohly nám kousací kůže a takové ty různé věci, do kterých se štěně mohlo zakousnout.
Ad poslouchání - nejlepší je vzít štěně na venčení hladové a mít s sebou zásobu drobounkých mňamek - já jsem používala takové maliličké "rybičky" určené pro štěňátka - mohla jich dostat za procházku víc a naučila se přijít ke mně Vždycky když poslechla a přišla, tak dostala rybičku. Přiznávám, že tu a tam beru s sebou na procházku nějakou mňamku, když jí "potřebuji připomenout", že volám a ona má přijít :)
Co pro mě bylo těžké, bylo nechat ji pochopit, že my jsme její smečka a ona si má hlídat nás... pomohla nám právě známá s vychovanou psí slečnou, která si nás hlídala a ona to tak nějak od ní pochytila. Když šla jinam než jsem chtěla, tak jsem já začala utíkat na jinou stranu...
Ale dokonalá naše psice stále není - jak je hravá, živá, povahou spíš pes než fena, tak víme, že je relativně ostrá (byť nikoho nikdy nekousla), takže musíme dost sledovat a předcházet jejímu pouštění se za někým...i když s roky už pochopila, že je malá a když se za velkým psem pustí, tak se po chviličce vrátí když vidí, že my jdeme všichni pryč... Vůbec vám tohle vychvovávání štěňátka nezávidím