Nepletla jsem se nikdy mezi děti tímto způsobem (ale třeba rvoucí se klubko poblíž ostrých hran ústředního topení či na břehu divokého toku jsem se rozplést snažila, to jo...), ovšem pravda je, že jsem také nikdy o to nebyla žádána. Ani dětmi, ani jejich rodiči. Vůbec si to neumím představit.

Snad jednou takový vzdálený nádech tím směrem mělo povzdechnutí maminky jakési Aničky, že můj syn "nemá čas" zajít k nim tak často, jak by si Anička i ona maminka přály, ale to již bylo spíše z ranku dohazování, jelikož synkovi a Aničce bylo tou dobou kolem 14-15 Reagovala jsem na ten povzdech "nojo, no...". Tedy nijak.