Jsem ráda za tohle téma. Těší mě, že nejsem jediná, vážně jsem si o sobě myslela, že jsem hloupá, když nedokážu poznat, co kdo chce.

Tyhle, jak píšete, tanečky dělají v mém okolí prakticky všichni. Moje máma, tchyně, manžel, ségra, bývalý šéf, i ten současný. A já mám problém to pochopit a celý život na to narážím a mám kvůli tomu problémy.

Začalo to v dětství. Všechno bylo v pořádku, téměř idylické a když měla máma pocit, že jako holky málo pomáháme v domácnosti, začala házet ublížené obličeje. Já jsem nikdy ani v pubertě neměla názory, že máma je tu od toho, aby zajišťovala servis, ale ona málokdy dokázala říct, že bych měla dělat to či ono, ona vždycky doufala, že mi to dojde. Že si uvědomím, jak ona moc maká (a fakt makala) a já se sama od sebe zapojím. Mě to ale nedocházelo. A ona pak z ničeho nic vyjela, jak je utahaná, jaký jsme primadony, že nic neděláme a my jenom užasle zírali, protože takovému výbuchu nepředcházela žádná hádka o úklid. Časem jsem začala být z ní nervózní, pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli pomáhám dost nebo ne.

V bývalé práci probíhaly změny, mě bylo řečeno, kde a jak budu pracovat a dva týdny před vypršením smlouvy mi bylo oznámeno, že pro mě práce není. Nikdy mi nikdo neřekl, co jsem udělala špatně, pro mě to byl opravdu šok, protože jsem věřila tomu, co mi bylo řečeno a zákulisní hry jsem nepoznala. Až když jsem po uklidnění začala nad tím přemýšlet, teprve tehdy mi postupně docházely určité signály, které jsem ale tehdy nebyla schopná rozklíčit.

Tchyně. Kapitola sama pro sebe. Jak tu popisuje tchyni Source a Valkýra, tak to samé je u nás, jen bych opakovala už jednou napsané.

Manžel je mistr v tom, mluvit tak, aby řekl přesně to, co se mu hodí a nemohl být nařčen ze lži. Nikdy mi nelhal v závažných věcech, ale i ty každodenní drobné "nesrovnalosti" dokážou pěkně otravovat život. Pár příkladů. Jeho nejčastější výrazy jsou "ono se to", "to se musí" někdy apod. Pak se do něčeho pustí, třeba když se to zrovna vůbec nehodí a pak mi řekne "já ti přece říkal, že ono se to musí udělat." Také jako moje máma automaticky očekává moje zapojení, také si myslí, že by mi to mělo být hned jasné. Sám se ale do domácích prací nezapojuje, když mu přímo neřeknu. Ode mě ale očekává, že ženskou intuicí poznám a pochopím a budu konat aniž by mi musel cokoli říct.

Výsledek je ten, že já jsem vlastně pernamentě nervózní, i když se nic neděje. V práci, i doma. Hodně přemýšlím nad tím, jestli to A je opravdu A, jestli zase nedojedu na to, že jsem zase něco nepochopila. Je to hrozný.