Samozřejmě, že jsem si na to mockrát stěžovala a žádala je o to, aby svoje plány, žádosti a představy říkali přímo. Výsledek byl ten, že jsem se dozvěděla, že chyba je na mé straně, že jsem naivní, když si myslím, že se může říkat všechno na rovinu. Že takhle vztahy mezi lidmi nefungují a že se musím naučit určitému "sociálnímu chování a cítění".

Ano, nedá se všechno říkat na rovinu. Ani já nejsem zase tak sociálně tupá, abych na plnou hubu řekla "korpulentněší" kolegyni či známé, že v těch těsných džínách a strakaté halence vypadá jako krabice. Ale snad je rozdíl mezi neomaleností až ubližováním a tím, že si řeknu o pomoc či navrhnu nějaký plán, ne?

Manžel je opravdu typ, který se nikdy nehádá. Kdysi to byla jedna z vlastností, která mi na něm velmi imponovala. Říkala jsem si, jaký je to skvělý chlap pro život, když dokáže všechno řešit v klidu, s nadhledem, nerozčiluje se, nehádá se o blbiny.
Ano, to všechno je pravda. Ale druhá stránka mince je to, co už jsem psala. Plus navíc to, že vždycky říká věci napůl, aby mohl potom v případě nutnosti říct, ale já jsem neříkal, že to bude přesně takhle. Člověk jenom může zatínat pěsti. Už jsem mu říkala, že se minul povoláním, on by měl být politik, či nějaký tiskový mluvčí.
Příklad: Vybíráme barvu na dřevěnou pergolu. Já: Mě by se líbila nějaká světlá, třeba borovice. On: Borovice je pěkná. On pak koupí barvu úplně jinou, třeba dub. Já: Vždyď jsme se domlouvali na borovici! On: Já jsem řekl, že borovice je pěkná, ale neřekl jsem, že by se mi líbila na naší pergole, vždď musíš vidět, že k nám se nehodí, vždyď máme tmavá okna.
No není na zabití!? A tohle mi dělá furt. Už jsem se naučila chápat, že když říká, že něco je nebo není pěkné, automaticky to neznamená, že by se mu to líbilo u nás. Ale pořád je těžké dávat si pozor na to, jak co přesně řekl, protože slovíčka snad, asi, pravděpodobně, předběžně apod. nepoužívá nahodile, ale přesně si dává pozor a ví, kdy je použít.