Manko,

nevím, zda Tě potěším, ale já to jednu dobu měla úplně stejně - část mého okolí tvrdila, že "se to musí" a já byla z toho zmatená úplně stejně jako Ty, úplně hmatatelně jsi mi to připomněla. Připadala jsem si nějak defektní a tupá, že to nedokážu rozklíčovat, plus to neustálé napětí, jestli něco nedělám špatně a vlastně o tom nevím, přesně jak říkáš.

Naštěstí jsem se poměrně brzy dostala do prostředí, kde si na to nikdo nehraje, a byla to nesmírná úleva. (Ale ke svému zděšení se sama občas přistihnu při přiblblých tanečcích, když od někoho něco chci a myslím si, že na to nemám tak docela nárok, tj. že je to od něho laskavost. A nafackovala bych si za to a snažím se toho zbavit).

Dneska si myslím, že ti "tanečníci" to taky nemaj lehký, ale ne kvůli chybám okolí, ale proto, že si sami chtěj určovat pravidla podle sebe, kdežto aby to fungovalo, tak ty pravidla musí být srozumitelná oběma stranám (chci-nechci je jasný, významný pohledy ale vůbec).

A mimochodem, chápu i Tvého manžela s tou borovicí - tady ses nejasně vyjádřila Ty (promiň ), "je to hezký" nerovná se "přesně to chci".