Kouličko, já si jednou koupila tašku přes rameno s Hello Kitty pro sebe. Rozpadlo se mi ve městě stávající žebradlo a přišlo mi to jako bezva recese. Doma na mě starší holka zhnuseně, že jestli to je pro ni, tak s tííímhle ona v žádném případě ven nejde. A já na to, že to je pro mě. Dcera nevěřícně, jestli vím, co to je za postavičku. Já pravdivě odpověděla, že nikoliv. Úplně nás to minulo, tak jsem si myslela, že to je jako nějaký vtípek. No už jsem s tím ven nešla. Ale v tom obchodě mi přišlo, že si to můžu jako vtip dovolit, že každý vidí, že UŽ nejsem dítě, ale JEŠTĚ nejsem tak stará a důstojná, že jsem prostě ftipná frajerka. A fakt se mi ten obrázek líbil, protože ta taška vypadala tak správně bezdomovecky a k tomu ta sladká kočička. A to se mi stává hrozně často. Že mě v obchodě přepadne patrně moje hluboko utlačované alterego, donutí něco koupit, a já pak nemám doma nic použitelného a pořád musím vyhazovat a kupovat další. Jsem schopna si koupit něco naprosto beztvarého, barvy hlenu, s tím, že v tom budu vypadat v práci dostatečně důstojně a usedle. A doma pak zírám na ten nový potenciální hadr na podlahu a nechápu, co jsem si v obchodě myslela. Nebo si koupím něco moc malého nebo naopak velkého, podle toho, v jaké jsem fázi cyklu. V PMS se cítím hnusná, oteklá a obrovská (kupuju obří strakaté hnusné věci), při ovulaci naopak "mladistvé" jednobarevně výrazné upnuté věcičky.