Ke svým 30tým narozeninám jsem dostala drahý šperk. Mohla jsem si za to trochu sama. Šli jsme s mužem okolo obchodu a tenhle náhrdelník byl ve výloze. Řekla jsem cosi ve smyslu "jé, ten je krásný. Celkem škoda, že nic takového bych na krk nikdy nevzala, vypadala bych v tom příšerně. Za pár týdnů jsem náhrdelník dostala k narozeninám. Několik dní jsem to nosila v sobě a pak to šla s mužem opatrně řešit. Byla z toho velká mela. Chtěl mi udělat radost (zapamatoval si bohužel jen to, že jsem ho obdivovala), dal za to nekřesťanské peníze a já dárek odmítla.

Výsledek? Náhrdelník mi leží ve šperkovnici (nikdy jsem ho na sobě neměla) a manžel si i po skoro 20ti letech na to dobře pamatuje. Občas nezapomene udělat narážku, že nemá smysl se snažit mi udělat radost, že všechno otočím proti němu...
Kdybych tenkrát věděla to, co vím teď, dárek bych si nechala a neřešila.