Není to dlouho, co jsem tu psala o myšlenkách na sebevraždu. I díky zdejší podpoře jsem se dokopala k psychiatrovi, který mi dal antidepresiva. Teď už je mi mnohem lépe. Jen pro obrázek, někomu, kdo tu psal o sobectví. Byla jsem na úplném dně. Pocity úzkosti, neskutečného strachu, kdy jsem se klepala, nespala, nejedla. Člověk přestane uvažovat v reálu. Měla jsem neustálý strach, jaký jsem nikdy nepoznala. Úzkost, ze které se mi vše svíralo, byla nekonečná a stálá. Zabít se, jsem viděla jako jediné východisko. Ta představa, že už nebudu a všechno toto utrpení skončí, pro mně byla nádherná-vysvobození. Dodnes nechápu, jak jsem to vydržela a neskočila pod vlak. Když si na to vzpomenu....... A to jsem měla podporu manžela. To každý nemá. Chápu už každého, kdo to nezvládne. Kdyby mi nepomohl manžel, víra v Boha a vy tady, tak už bych tu nebyla. Na děti jsem myslela i v těchto chvílích. Ale touha po ukončení šíleného utrpení vše přebíjela.