"On argumentoval, že fotbalem prakticky žije od deseti let a ty lidi kolem toho zná celý svůj život. To jsou argumenty těch, co hledají způsob, jak to udělat, aby si šli za svým bez ohledu na druhý.
Kdyby byl ligový fotbalista a živil se tím, tak to beru tak, jak to je a buď do svazku s ním půjdu a nebo ne - ale nebyl, tak jakýpak copak."

Tohle je docela síla, protože to už je hodně hluboký koníček. Jako partnerka bych nechtěla toho partnera o to připravit, neumm si představit, že bych po něm chtěla, aby toho nechal, přišlo by mi to vůči němu surový. Ale za těchto okolností bych si ho nevybrala (protože zase natolik mám ráda sama sebe).

Kdybys předložila tuto volbu "buď já, anebo koníček" mně za svobodna za těchto okolností, tak by bylo jasné, jak bych se rozhodla - bez váhání pro koníčka, nemám ráda ultimáta.

Měli jsme v oddíle holku, která přesně tohle udělala - kluk jí řekl "buď sport a nebo já", ona se rozhodla pro toho kluka, já bych se v té situaci jednoznačně rozhodla pro sport.

Ale později, když jsme měli děti, tak by mi přišlo sprosté vůči manželovi "jít si za každou cenu za svým", a stejně tak by mi to přišlo sprosté od něho vůči mně. Shodou okolností v tom koníčku začal tak trochu "padat řetěz" - kamarádi, co ho taky provozovali, se taky všichni vrhli na rodinu a pro mě ten koníček znamenal do značné míry i tu společenskou část. Což tedy odpadlo, a vzhledem k tomu, že mě bavilo závodit, což při (logicky) menším nasazení a i s přibývajícím věkem už nebylo tak jednoduchý, a nehodlala jsem se "přemiklikovat" na trenéra a manžel a většina ostatních taky ne, tak bych řekla, že to celý tak nějak přirozeně vyšumělo.

Takže za mě - byla doba, kdy bych koníčka "nedala" za nic na světě, a byla doba, kdy jsem ho opustila vcelku dobrovolně. Nevím ale, nakolik by se to dalo odhadnout dopředu (a nakolik by můj partner mohl počítat s tím, že to tak budu jednou mít, když jsem byla ve fázi "nedám").