No, zrovna jsem se chystala napsat něco podobnýho.

Mám pocit, že pesimisti si občas myslej přesně to, co napsala Madelaine - že optimisti mají prostě jen štěstí, protože se už takoví narodili.

Ale já si myslím, že samozřejmě je možný, že se někdo už takovej narodí, ale že je nezanedbatelný množství lidí, kteří dostali od života tolik a tolikrát přes držku, že stojej před volbou, jestli si to teda připouštět a být pesimistou (a jít si to hodit), nebo jestli si místo toho mnohem víc vážit okamžiků, když to zrovna není průser, a umět si je o to víc vychutnat, protože ten průser zažili (a být tudíž optimistou).

A z pohledu takovýhleho člověka (uznávám, že čistě subjektivního) je pesimista někdo, komu by nejradši střelil pár facek nebo s ním pořádně zatřepal, aby se vzpamatoval, protože často ti "pesimisti" nemají za sebou ani zlomek těch osudovejch ran co ten "optimista", což jim nebrání pronášet úvahy o tom, jaký on měl vlastně štěstí, že se takovej narodil.