Kudlo,

teď jsem četla jeden hezký román, jeden z hrdinů je indián, vychovaný "starosvětsky", a má zhruba filozofii, že lidi se svým životem pohnou teprve, když jsou oni sami připraveni, a když podáš byť pomocnou ruku před tím okamžikem, tak to prostě nepůjde. A není to chyba toho, kdo se nepohnul, ale pokud je to vůbec něčí chyba, tak toho, kdo se snaží něčí přirozenou cestu uspěchat a někam přetlačit. V pravý čas přijde pravá pomoc.

To mi dost rezonuje s mým současným nastavením. Ne, že bych si nemyslela, že se někteří lidi točí v kruhu, ale myslím, že máme jako společnost tendenci hrozně trvat na "správných posunech" a utkvělé představy o tom, že je správné "řešit"... a někdy ty zacyklené lidi podle mě nátlakem na to, jak mají být jiní, zacyklujeme ještě víc a bereme jim prostor být sami sebou, podle svých, ne našich představ.