Ahoj, tady zakladatelka diskuze Sebeláska, ta která zřejmě spustila tuto diskuzi.

Táhnout – ano, asi bych chtěla někoho, koho můžu jen vysát a nic mu nedat, protože to potom vysvětluje ten pocit „hraní“ u všech mých současných kamarádek. Vím, že s energetickým upírem by nikdo nekamarádil, takže to udržuji v rozumných mezích (stěžujeme si, podpíráme se a pomáháme navzájem). Ještě mám naštěstí natolik sebereflexe, že nehučím hodiny a roky do nikoho sve negativistické a pesimistické myšlenky, dusím to v sobě.

Ruth – ano, to jsem už na sobě během terapie objevila – navenek se shazuji (dovednosti, znalosti, schopnosti), abych si pak uvnitř mohla myslet, že jsem stejně (jak jsi trefně napsala) mistr světa.

A na to krásně navázala Source – mám strach toho mistra pustit ven a „obhájit ho“, protože ono by se nakonec asi ukázalo, že to až takový Mistr světa není. Takhle si ho živím vevnitř a mám jen představy.

A možná proto marně čekám na nějaký životní WOW efekt, a utíkají mi maličkosti, drobnosti. Toto terapeut několikrát zmiňoval, ale já jsem to neuměla pochopit.

Na moji obhajobu - ta touha po táhnutí se u mě objevila až po kumulaci nehezkého umírání mé maminky, do toho komplikace v těhotenství a porod, a potom se projevila ta manželova nevěra.

V každém případě mi vaše diskuze dala hodně, jsem ráda, že jsem sem napsala. Některé reakce se mě dotkly, některé potěšily. Důležité ale pro mě je, že jsem dnes poznala, že terapie k něčemu je, protože vidím základní posun v tom, že se teď necítím uraženě ani ukřivděně, ale spíš jako na rozcestí, kde si mám vybrat cestu věčného sebelitování, anebo naopak cestu "šance" nějak to změnit. Myslím, že vyberu tu druhou a půjdu po ní.

Chtěla jsem univerzální návod, jak se začít mít ráda a vážit si sebe, ale ten neexistuje. Dostalo se mi ale nakopnutí, které jsem tak potřebovala.

Spirále se tímto ještě jednou velmi omlouvám.