U nás v rodině nikdy nebyla světonázorová kompatibilita, přesto jsme se měli vždycky tak nějak rádi. Přála bych si, aby mé děti věřily tomu, co já, ale nepokládám za možné, je do toho navléct povinným vstáváním a zážitky, které nemusí být nutně pozitivní. Katolická církev je široká platforma, do kostela chodí mladí, staří, ženský, chlapi, lidi tišší i vysloužilé operní divy, co kolotají svého Božího Beránka jak v parodii. A očima dítěte je to možná i trochu strašidelné prostředí. Kdysi jsem vzala dceru do Maranathy, je to tam útulné a mají rozumného duchovního. (já jsem se tam nenašla kvůli křesťanskému folk-bigbítu, který mě prostě ruší). Neoslovilo ji to, bylo to (pro děti)moc kolektivní a didaktické, nemyslím si, že tudy cesta vede.

Pokud bychom bývali křesťanský pár, aktivní ve sboru, asi to máme jinak.