Jsem zcela nekolektivní typ, takže kdo ví, jak by to s mým světonázorem vypadalo, kdybychom byli jako rodina někde organizovaní
Nejsem ani pokřtěná, nešlo to, jakkoli to mnozí zpochybňují
A jak to vypadá, i když jsem chtěla, nepůjde to ani do budoucna, jakkoli jsem se snažila.
Ale ani kdyby mě na teologické fakultě neučili, že je třeba velmi striktně oddělovat pojmy víra-náboženství-církev, vnitřně bych cítila, že i bez křtu mohu být křesťanem
Protože to, co mi ve křtu brání není ani moje víra, ani žádné náboženství, ale jen a pouze lidský faktor, který obsahuje jen a pouze církev. Přes ni vlak bohužel nejede.
Tak jsem nechala pokřtít alespoň děti (mám nejblíž asi ke katolíkům, ale rozhodně se s nimi neshodnu na 100%) a žijeme tak, jak mě vychovali rodiče, a jak mě formovali příbuzní a různé výrazné osoby v mém dětství a mládí (třeba nesmírně hodná, lidská a hluboce věřící babička ze sousedství na chalupě, k níž jsem chodívala už jako čtyř, pětiletá na návštěvu).

Důležité nejsou příkazy a zákazy, důležitý je příklad, rodinný vzor, vyprávění, výchova k nějakým hodnotám, vedení k humanitě, empatii, soucitu, ale i k síle a energii bránit se negativismu...
Někdo má tu kliku, že je v tom od malička vychován, někdo si na to musí přijít v průběhu života, někdo to nenajde nikdy.
Mluvím o víře a světonázoru, bez ohledu na náboženství nebo to, oč se člověk duchovně opírá